A-prodej - Chtěl jsem mít literární kavárnu

Již patnáctým rokem jsem majitelem malého knihkupectví. Ta počáteční euforie, kdy začaly být k mání knihy, na které se musely dřív stát fronty, nebo se v horším případě přepisovaly, je nenávratně pryč. Z těch nadšených čtenářů, kteří nemohou dospat, než vyjde novinka jejich oblíbeného autora, zůstala jen nepatrná hrstka.

Svůj podíl na mé prohlubující se apatii má i politika, jejímž cílem pravděpodobně je drobné podnikání zcela zlikvidovat. Když jsem začínal, měl jsem plnou hlavů nadšených snů, jejichž naplnění se mi zdálo celkem reálné. Chtěl jsem rozšířit stávající obchod například o dětské oddělení a na stará kolena sledovat, jak mi z jeho návštěvníků vyrůstají knihomolové. Také jsem chtěl podporovat mladé autory, mít literární kavárnu, antikvariát...

Okruh nakupujících se léty dost měnil. Bránil jsem se prodeji brakové literatury, ale pokud jsem chtěl přežít mezi konkurencí, nešlo to jinak, než vystavit na pult i knihy lehčích žánrů. Zkrátka jsem se časem smířil s tím, že než prodám jednoho Marquéze, musím prodat deset románů Danielle Steellové a než prodám klasickou českou pohádku, odejde z mého obchodu mnoho produktů Disneyovy továrny. Z hrůzou zjišťuju, že čtení se posunulo k rychlé konzumaci a zákazník si při nákupu v hypermarketu hodí do vozíku knihu z regálu hned vedle kompotů.

Protože jsem ale věčný optimista, tak vím, že i kdybych měl být jediný, který by se tomuto úpadku měl bránit, budu se dál pokoušet o prodej hodnotné literatury. Stále ještě je nás víc takových. Občas se sejdu s několika známými, kteří jsou rozseti po celé republice a trochu si společně zabědujeme. Když se pak rozejdeme, každý z nás ví, že to nejde jinak a že to, co děláme je poslání. Možná jsem blázen, ale když ke mně přijde ten správný čtenář, ten nadšený, a shání knihu, kterou už nemohu nikde objednat, rád mu ji půjčím, pokud ji sám doma mám. Občas mi nezbývá než zajít na noční brigádu. To abych zaplatil nájem a mohl čekat na členy té hrstky, kteří jsou na stejné vlně. Možná toho chci moc, měl bych slevit z ideálů, víc se zaprodat, ale neumím to. Vím, že až bude nejhůř a přijde doba, kdy si někdo udělá na můj obchod zálusk, aby z něho udělal hernu, zastavárnu, nebo pizzerii, budou mě muset vynést v zubech. Zatím ale každé ráno trpělivě sbírám střepy nadšení, abych mohl jít zvednout mříž a čekat.


Co je třeba umět a znát: Není k tomu třeba náročného vzdělání. Protože mi kniha byla přítelem od prvních chvil, kdy jsem se naučil číst, vše směřovalo k tomu, abych se jednou stal knihkupcem.

Co vás prudí: Troch mě mrzí, že lidé tak málo čtou, ale já sám to ovlivnit nemohu. To, co od začátku dětem nevštěpují rodiče, škola a společnost, to já už nedoženu. Pak je na každém jedinci, aby si ke knihám našel cestu. Věřte, že to stojí za to.

Co je na této práci výhodou: Jsem sám sobě zaměstnavatelem, prodavačem, účetním i nákupčím, a tak až jednou přijdu o tuto svou radost, bude to jen mé vlastní rozhodnutí, které nikoho nepoškodí. Když se na to budu dívat jako optimista, tak velkou výhodou bude, že budu mít dokonce života co číst.


Čtenáře zdraví čtenář Evžen z Pardubic!



Tímto příspěvkem pokračuje redakční soutěž s názvem Odhal svou profesi. Soutěže se může zúčastnit každý z vás, stačí napsat příběh o vaší práci a odpovědět na tři stále se opakující dotazy. Nezáleží na tom, jakou profesi vykonáváte, důležitý je váš pohled na ni a vůbec nejdůležitější je, aby čtenář pochopil, jak se ve své pozici cítíte! Právě to je hlavním kritériem vyhodnocování.

Nejlepší příspěvek týdne zveřejníme v pátek, nejlepší článek měsíce jde do vydání poslední pátek v měsíci a vyhrává 500,- Kč.

Všechny soutěžní články najdete v rubrice Hala bala, téma peníze bez obav.

Příspěvky zasílejte na [email protected]

[2006-02-24]
Autor článku Chtěl jsem mít literární kavárnu: soutěžní článek